Země prázdných domů

8. března 2014 v 15:42 | Siwa |  Zahraniční literatura
Osobně, být překladatelem, přeložila bych název knihy tak, aby se nezměnil jeho význam z originálu, a to: Potomci lidí - jak je to ostatně u novějších vydání. Nechápu, co tomu prvnímu překladateli přelétlo přes nos, že knize změnil název, ještě na něco takového, ale dobrá, nechme překladatele a vrhněme se na knihu. A ano, to něco společného s filmem Potomci lidí.

Název knihy: Země prázdných domů / Potomci lidí
Autorka: Phyllis Dorothy James
Webové stránky: www.pdjamesbooks.com
Překladatelka: Zuzana Staňková

Rok vydání: 1994 (originál: 1992)
Nakladatelství: Naše vojsko
Počet stran: 205

Lidstvo se žene do záhuby. Ztrácí schopnost reprodukce, miliony obyvatel jsou zasaženy nemocemi a ti zbývající se navzájem vraždí.

Píše se rok 2021 a na Zemi se již pětadvacet let nenarodilo jediné dítě. Populace stárne, ubývá lidí i sil a Omegy, děti zrozené v posledním roce plodnosti Homo sapiens, rozhodně nepatří k vzorným občanům.

Po celém světě se snaží vlády udržet pořádek a relativně klidný průběh zániku lidstva. O to má největší zájem Rada Anglie v čele s nevyzpytatelným Guvernérem Xanem. Však co se skrývá pod touto optimistickou maskou?

Vypravěčem celého příběhu a hlavním protagonistou je Xanemův bratranec Theo Faron, historik žijící i v této podivné době ve svém malém světě univerzitního Oxfordu a v minulosti, která mu poskytuje možnost nepřemýšlet o tom, co se stane…

Jednoho dne ale přijde výzva… Ve světě, který podlehl anarchii a násilí, je Theo pověřen důležitým úkolem. Musí ochránit možná poslední naději lidstva - mladou těhotnou ženu.



Váhala jsem, jestli do "obrázkového hodnocení" knihy vložit svůj pocit, že jsem s knihou spokojená (obrázek nalevo) nebo mám spíš ukázat, že kniha není psaná nijak akčně, aspoň ne tak, jak se akční psaní prezentuje v téhle době (viz obrázek vpravo). Ona ta nerozhodná postavička to právě vysvětluje asi nejvíc. Ne že bych nevěděla, co si o knize myslet, ale jak ji jednoduše zhodnotit. Předem varuji, že mi to nepůjde.

Na knihu jsem narazila až mrazící náhodou. Moc často se mi nestává... vlastně se mi ještě vůbec nestalo, abych při čekání na knihu ze skladu knihovny a při prohlížení regálů v oddělení fantastiky sáhla na tenkou (!) knížečku a už jen podle typu a barvy obalu na hřbetě zjevně staršího vydání. Ale udělala jsem to. Fotka se mi nelíbila, název se mi nelíbil, ale i tak jsem cítila, že chci vědět, o čem to je. Dodatek na obálce je:
Rok 2021.
Během 25 let se nenarodilo žádné dítě.
Film Potomci lidí už jsem měla zhlédnutý, proto mě trochu zklamalo, že ten nápad nebyl jediný, ale zjevně šlo o něco oblíbeného, když je o tom i kniha. Pak jsem zjistila, že v originále se to jmenuje The Children of Men a vzpomněla jsem si, že na konci filmu byla o nějaké knize nejspíš zmínka a já to zapomněla. Samozřejmě jsem si knihu vzala domů.

Nejdříve jsem nebyla spokojená s knihou, že je jiná, než se mi zalíbila a znechutil se mi film. Podruhé už jsem se na něj ani nemohla dokoukat.

Příběh ubíhá (na rozdíl od filmu) pomalu. Velmi pomalu. Hlavní hrdina, historik Theo, vypráví i o své minulosti, o svém vztahu s bratrancem, nynější hlavou Anglie. A samozřejmě o jeho ochraně těhotné ženy a útěku, aby mohla v klidu porodit. Kdo viděl film - škrtněte čáry spojující sloupec se jmény se sloupcem funkcí postav, je to jinak. Film se vlastně spíš jen inspiroval, než aby se pokusil převést slova knihy do obrazů. Jsou to různé příběhy se stejným námětem, to jest vše.

Ale i přes dlouhé pasáže a stránky obsahující jen pouhé dva tři odstavce, bloky textu, mě to vždy pohltilo a udrželo dost dlouho. Atmosféra je tak vykreslena výborně, opravdu tam jste.

Nepamatuju si na moc překvapivých zvratů ani šokujících zjištění. Příběh je vlastně vyzrazen samotnou anotací. Vy jen provázíte postavy na cestě za klidným místem k porodu a čekáte, co se stane na konci. Vše je napsané tak vláčně, že závěr jsem přijala jen s mírně rychlejším bušením srdce. Nic mi nevybouchlo před očima, nic mi nevyrazilo dech. Ale i tak se mi závěr líbil, a i když jsem neslyšela jasné zapadnutí posledního puzzlíku do skládačky, přesto jsem cítila, že příběh skončil tak, jak měl.

Bylo příjemné číst takovou knihu, kde akci nepředstavují obrovské bitvy národů, vybuchující vesmírné lodě a boj jednoho hrdiny proti stovkám zrůd, ale kde se napětí objevuje na úplně jiných místech, spolu se strachem, očekáváním, netrpělivostí a zoufalstvím, že i přes potřebu dostat se co nejdál co nejrychleji je potřeba občas zastavit a zařídit důležitější věci. Útěk, tak by se kniha i dala nazvat. Pocity lidí na útěku jsou popsány věrohodně.

Proto se mi kniha líbila i přes občasné slabé chvilky, kdy jsem chtěla zavřít oči a spát, ale ne z nudy a nechuti se dozvědět, co se stane, ale proto, že na takový poklidný styl psaní nejsem v téhle době, kdy se doporučuje začít knihu vhozením přímo do akce, zvyklá. Kladných reakcí na tento příběh je málo, protože prý film je lepší. Už jsem ale mockrát zjistila, že srovnávat film a knihu je zlo. Někdo na knihu reagoval "od ženy pro ženy". Jiný, že to nemá příběh.Já tvrdím, že to příběh má. A silný. Jen to možná čteme v nesprávné době, či nesprávném věku.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Amia Amia | Web | 12. března 2014 v 23:06 | Reagovat

Země prázdných domů je ale přece TAK dokonalý název. Potomci lidí jsou po lidech, lidi už nejsou, ale z krajiny prázdných domů tak moc cítíš to pusto. Možná kdyby se to jmenovalo Země tichých domů, to by možná vystihovalo atmosféru nejvíc, i přes lidi kopající kolem sebe ve vědomí konce :-)

No, to jsem se zase rozepsala :D
Ehm. Film jsem ani nechtěla vidět, nějak mě odradil ten herec a ošklivá ošklivá krajina.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama