Já a sekáče - naše první seznámení

28. května 2014 v 11:17 | Siwa |  Slovo za slovem 2014
Měla jsem nutkání použít jako nadpis článku "Moje poprvé - sekáče", ale řekla jsem si, že nebudu pokoušet a volit stejný způsob, který nás na reklamách a nadpisech v novinách či bulvárech tak štve, když volí šokující slova pro naprosto nudnou situaci, krev a násilí pro fotky roztomilých zvířátek a poukazují na různá tabu, přestože se o nich v článku samotném nic nedozvíte, ba se o ně ani neotřete. Proto volím nudnější, ale snad jasnější nadpis, já a sekáče - naše první seznámení. A mohla bych ještě dodat: aneb jak si zvýšit sebevědomí, protože u mě to fungovalo.


Někdo to určitě znáte. Jste student, máte školu náročnou na výdaje, musíte na intru i jíst, za což se platí, jezdíte vlakem, za což se platí, prostě a jednoduše vezmete za vděk všemu, co vás moc nestojí.

A já už dost dlouho přemýšlela o second-handech. Kdysi jsem chtěla být módní návrhářkou, doma jsem se módila, ale do školy jsem vždycky šla v obyčejném tričku a džínách. Nejsem nijak extravagantní a necítím se v tom dobře před očima druhých. Nakupování mě bavilo jako dítě, postupně mě to přešlo. Vystačím si s pár tričky, které pořád obměňuju, svetříkem, košilí a jedněmi džíny, černobílou a černomodrou palestinou... I když mám skříň plnou nějakých zděděných věcí, nenosím to, není to můj styl. A komu by se chtělo kupovat obyčejná trička za kdovíkolik stovek? Člověk to pak nenosí, aby si to neušpinil nebo neroztrhl a tím pádem jsou peníze vlastně prachsprostě vyhozeny za pět minut zvýšeného sebevědomí před zrcadlem v kabince.

Ale sekáče, to je něco jiného. Za tu cenu z "normálních" obchodů si koupím triček několik, a když jedno zničím? No co, nic se nestalo, vždyť zase tolik nestálo, koupím si další. Nervy jsou pryč a nic netlí ve skříni.

Naplánovala jsem si cestu a předevčírem vyrazila. Výjimečně se mi setkalo několik příjemných záležitostí a měla jsem celé odpoledne čas. Vrhla jsem se do nějakého prý dobrého sekáče nedaleko školy. Hm, holky drahé si asi pletly sekáč a obyčejné vietnamce s oblečením (píšu malé "v", protože nemyslím osoby, ale označení obchodu). Ano, ceny byly menší než v ostatních obchodech, ale jinak zcela běžné. Nechtěla jsem nic kupovat, nic za sto dvacet korun, když jsem věděla, že se to dá sehnat za dvacet. Pak jsem ale zmerčila šátky a nakonec odcházela s jedním za pětadvacet korun. V tu chvíli jsem byla ráda za výhodnou koupi. Ale teď bych si nafackovala, zase tak skvělý šátek to nebyl a to jsem ještě nevěděla, za jak málo by se dal sehnat jinde.

Pak jsem jela do dalšího. Dál, než jsem kdy byla, ale po chvíli zmatku a přemýšlení jsem i bez ptaní a mapy našla obchod, který jsem hledala. (Můj orientační smysl se nějak zlepšuje. Ono mi tady ani nic moc nezbývá. I když ano, jednou jsem se na deset minut ztratila, to bylo před pár týdny.)
Tam jsem se vrhla na prohlížení. Byl to malý obchůdek, paní trochu nesympatická a její upřený pohled do zad mi nebyl příjemný, ale chápala jsem, že mě nemůže spustit z pohledu, když dveře byly tak blízko. Pak naštěstí přišli další lidé, tak jsem se cítila lépe. Nakonec jsem se rozhodla si něco vyzkoušet, párkrát jsem sáhla vedle, jako vždy, ale našla jsem něco, co mi i slušelo. Nechtěla jsem odejít, hledala jsem chvilku dál, našla něco dalšího, zase vyzkoušela, odložila, vzala další. A pak jsem práskla na pult se dvěma tričky a jedním svetříkem. I když jsem se topila ve vlastním potu, byla jsem spokojená. Nechala jsem tam necelých devadesát korun, což mi přišlo skvělé, když jsem si představila, za kolik bych to koupila v běžném obchodě, natož v tom značkovém.

A hurá do dalšího! Ten byl, pravda, až kdovíkde za Prahou, cestovala jsem tam tři čtvrtě hodiny, ale stálo to za to. Chvíli jsem si myslela, že jsem nasedla na špatný autobus a musím říct, že bylo divné, když já, takový centro-měšťák projížděla vesničkami ne nepodobnými těm z mého rodiště. Louky, koleje, aleje, skály, řeky. Nádhera. Už jen pro ten pohled bych se sem tam sebrala a jela tak daleko.

V tamtom sekáči měli kus za čtyřicet. A byly toho hromady. No, vrhla jsem se na to jako vosa na med. Víc z toho, co jsem popadla, mi neslušelo, než aby mi to padlo, ale to je jen netrénované oko. Holt ještě nepoznám, co mi sedí. Když už jsem chtěla odcházet, že to zkusím jindy, spatřila jsem to! Všechno kolem ztmavlo a to místo na hromadě svetrů zářilo jako slunce. Chňapla jsem po kostkovaném svetříku, šedo-černo-červeném, nic výrazného, ale přeci jen tam je aspoň nějaká barva. A k mé spokojenosti mi to slušelo. Doufám, že jsem měla trochu soudnosti a stále mám a že si to jen nenamlouvám. Ono bez oka někoho cizího se člověk snadno přehmátne. A tohle byl snad můj první nákup oblečení, který jsem podnikala na vlastní pěst.
Když jsem koukala na ten svetr, moje malá módní návrhářka v hlavě zvolala, že by k tomu bylo výborné červené tričko, obyčejné, bez nějakých blbůstek. Pochopte, že já trpím na nedostatek jednoduchých triček. Nemám obyčejná trička ve všech barvách, proto jsem se vrhla zase ke stojanům a sebrala asi čtyři červená trička, která jsem spatřila. Vyzkoušela jsem je a sedělo jen jedno. A spolu se mi to moc líbilo. Tak jsem vzala i tričko.

Odcházela jsem velmi spokojená. Celý den se mi podařil. (Svůj vliv na to měl i fakt, že školní grafické zkoušky (klauzury) jsem měla už z půlky hotové, což se mi ještě nikdy nestalo.) A i přes to děsné horko jsem se usmívala. Taška sice byla narvaná, ale stálo to za to.

Nebudu tam chodit každý týden, to ani náhodou. Nejspíš ani ne jednou do měsíce, ale když budu mít náhodou nějaké delší volno odpoledne, proč se aspoň neprojet pěknou přírodou a při té příležitosti se neponořit hlouběji do sekáčového šílenství? Už ty holky chápu. Skutečně tam jsou skvosty. Já sice hledám tlumenější, obyčejnější věci, ale i tak se vždy najde něco, co se mi líbí. A díky tomu výletu jsem zjistila, že mi sluší i jinačí trička. Pochybuju, že se stanu tou moderní dívkou posedlou módou, ale neskutečně to zvýší sebevědomí. Už včera jsem měla vršek ze sekáče a dneska ten kostkovaný svetřík. Tak příjemně jsem se dlouho necítila. Dokonce jdu po ulici se zvednutou hlavou.

Takže, slavnostně prohlašuji, že mýtus levných sekáčů s dobrým oblečením není mýtus, ale léčebná terapie.

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Elenya Elenya | Web | 29. května 2014 v 8:46 | Reagovat

Vidím, že jsme na tom hodně podobně. :-) Taktéž jsem chtěla být módní návrhářkou, ale do školy chodila oblečená jako šedá myš, aby si mé osoby nikdo nevšímal. Taktéž nerada bývám středem pozornosti. :-)A jinak to, že chodíš se zvednutou hlavou, to ti závidím. :-D Já tak dokáži chodit pouze s druhou polovičkou. :-)

Já proti second-handům vůbec nic nemám, mám odtamtud dost pěkných věcí, na značce oblečení mi vůbec nezáleží, hlavně, že se to dá nosit. Ačkoliv nákupnímu šílenství nepropadám a kupuji oblečení jenom z nutnosti, když už fakticky mám poloprázdnou skříň, někdy také zapluji do takových obchodů mrknout, co tam vlastně mají. :-)

2 Siwa Siwa | Web | 29. května 2014 v 10:10 | Reagovat

[1]: :D Tak samozřejmě nejdu s bradou zvednutou do výše, ale cítím se lépe. Pořád koukám hlavně pod nohy (protože když náhodou vzhlédnu, pak vždy zakopnu - nechápu lidi, co nekoukají pod nohy :D), ale nebojím se tu hlavu zvednout a rozhlédnout se nejenom po chodníku, ale i po silnici, domech, všude. Pro mě je to ale to stejné, jako bych si kráčela jako královna. Skvělý pocit. :-D

S druhým odstavcem souhlasím (tedy až na poloprázdnou skříň, ale to hodlám napravit a v nejbližší době aplikovat slabý odvar minimalismu i na svou skřínku - rozuměj: uklidit si a vyhodit malé a zničené...). Na značce se mi taky nezáleží a upřímně nevěřím, když najdu nějakou známější značku na tričku nebo tak. Sice mi je jasné, že i velké firmy dělají obyčejné věci, ale něco ve mně prostě nechce uvěřit, že by to nebyl podvod, "čím víc čárek, tím víc adidas"  apod. Takže co je tam napsané, je mi úplně jedno. :D Jak píšeš. Hlavně aby se to dalo nosit. :-) (A nákupní šílenství nemívám, jsem hrozný šetřílek a dát z ruky víc než stovku, ať jde o cokoliv, mi trhá srdce. Hrůza, ale začínám se překonávat, a když je to potřeba, opravdu ty peníze pustím a s prodavačkou se nervu. :-D

3 agrenej agrenej | E-mail | Web | 30. května 2014 v 10:38 | Reagovat

[2]: To já se dívám pod nohy ne ze strachu ze zakopnutí, ale ze strachu z toho, do čeho bych mohl šlápnout. :-D

Já sekáče tak nějak ignoruji. :-D Ve městě plném vietnamského textilu a při nakupování stylem jeden nový kus oblečení za rok (,,vždyť to tričko je ještě dobré") není zapotřebí second-handu. :-D

4 Kadet Kadet | E-mail | 30. května 2014 v 22:33 | Reagovat

Já nerada nakupuju oblečení. Teda, aspoň sama, s mamkou mě to už začalo bavit. Ale nějak se v obchodech s oblečením necítím dobře. A nebo je to tím, že se mi ty věci prostě většinou nelíbí. Je pravda, že mám ve skříňce buď věci z internetu nebo právě sekáčové kousky. Je to fajn :D.

5 Amia Amia | E-mail | Web | 27. června 2014 v 12:27 | Reagovat

Opět jsi mě navnadila. Škoda že sekáče nepotkávám na místech kudy chudím. I když podíl na tom může mít taky to, že nevím jaký obchod označit za Oblečení z druhé ruky :-D

6 Sara Whitney Sara Whitney | Web | 7. července 2014 v 12:38 | Reagovat

Tak to jsme na to úplně stejně, taky jsme jako mladší chtěla být módní návrhářkou, ale doteď nosím většinu jen nenápadné věci, moje paleta je černá, modrá, tmavě fialová či zelená.
Ale vlastně jsme zapadly, protože když se tak podívám, tak až na výjimky většina módních návrhářek chodí oblékaná nenápadně, v černé. :D

7 Janča Janča | E-mail | 6. srpna 2014 v 23:30 | Reagovat

To ti závidím, že si v sekáči dokážeš vybrat. U nás ve městě jich je tak 5 a většinou mi nic nepadne, nebo to prostě není můj styl a tak podobně. Když už něco ujde, tak to není žádná sláva, ale jelikož je to za pár kaček, tak to koupím. :D Jenže pak to stejně nenosím, achjo.

8 Siwa Siwa | Web | 8. srpna 2014 v 20:26 | Reagovat

[3]: To je mnohem lepší důvod. :D

[5]: Je pravda, že málokdy to je vyloženě napsané nad obchodem - často to má jen nějaký název, z čehož opravdu není poznat, že jde o sekáč. Třeba Textile House vypadá i zvenku jako značkový obchod. A je to sekáč, dražší, ale dělá i extrémní slevy, takže mnohdy je i levnější než ostatní. Jen když kouknu na seznam všech možných sekáčů, člověk vidí jen: Fru fru, Chizo, K.Oukey, Sue Ryder apod. Kdo z toho má poznat, o co jde? :D

[6]: Škoda, že jsem to nevěděla dřív. :D

[7]: Tak Praha má větší výběr, ale lidé říkají, že v nich naopak nic moc není, že v těch menších městech mají "kvalitnější kousky". Jo, s tím koupením a nenošením ti rozumím. Je to zlo. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama