Dopiš příběh: Letní setkání

8. srpna 2014 v 23:38 | Siwa |  Grafomančiny výplody
Díky všem, kteří nenechali tenhle projekt zemřít, jsem zpozorovala, že je o "Dopiš příběh" docela zájem, přestože málokdo opravdu přispěje. Možná je jen demotivuje nedostatek dokončení, kdoví. Ale rozhodla jsem se také přispět k obnovení tohoto projektíku. A dodělám všechny resty. Jako první mě zaujal Agrenejův příspěvek jménem Letní setkání a brzy přibude i dokončení k příběhu Následovník, až ho upravím.

A teď menší formalitka:


Tato povídka patří do projektu Dopiš příběh. Začátek příběhu naleznete na blogu Agreneje, a to zde. Následuje mé dokončení. Snad se bude líbit.


...
Při pádu se chtěla zachytit zachráncova oblečení, ale žádnou látku nechytla a akorát si sedřela kůžičku z prstů. A náruč byla podivně chladná. V takovém horkém dni to byl pro její tělo tepelný šok. Vyskočila zase do stoje a odstoupila, vzpamatovávající se z nově nabyté rovnováhy.
Prohlédla si zachránce a strnula. Vytřeštila oči na usmívající se šedou Panenku Marii. Než se na cokoliv zmohla, kamenná socha se pohnula, dřepla si na zem a začala ze země sbírat rozházené stonky s barevnými květy.
Lucie znejistěla, přešlápla a pak jí pomohla. Dávala jí do náruče květiny a po očku se na ni dívala. Párkrát se dotkla její ruky a znovu si ověřila, že je studená. Ale copak se socha může hýbat?
Lucie si odkašlala. "Vy… vy jste jedna z těch umělkyň, co na ulici dělají sochy? Promiňte, ale stát na kopci nad městem je trochu… no, kdo vám tady tak může dát peníze? Myslím…"
Zarazila se, když si všimla ženina nechápavého pohledu. Postavily se. Lucie si založila ruce na hrudi a sklopila hlavu. Jala se špičkou žabek rýt do kamínků cestičku. "Vy přece nemůžete být… opravdová socha."
Když Lucie zase zvedla hlavu, žena se usmívala. Mateřsky, jako by se jí na to samé ptalo dítě. Lucie to zkusila ještě jednou. Přímočařeji.
"Jste Panna Marie, socha z toho kopce, nebo ne?"
Žena přikývla. Naprosto vážně.
Jak se k ní mám chovat?, blesklo Lucii hlavou. Existují knihy o všem, ale pochybovala, že někdo napsal příručku, jak mluvit s obživlými sochami. Nebo s blázny, kteří si to o sobě myslí. Ta ženská musela být šílená.
Nabrala sílu a odkašlala si. Měla by být nad věcí.
"Takže… Proč jste opustila své místo? Mohu vám nějak pomoct?"
Marie pozvedla náruč plnou květin. Lucie si vzpomněla, že jsou to ty samé, které měla socha u nohou. Žena se znovu usmála, pak ukázala na Lucii a znovu na květiny.
"Cože? Jestli jsem vám je dala já? Ne."
Lucie si pomyslela, jak je divné, že socha dokáže vytvořit z obličeje tak jasný tázavý výraz.
"Nevím kdo," odvětila jí.
Marie se na dlouho zamyslela, párkrát máchla rukama v podivných posuncích, až udělala jedno, které Lucii sice uvedlo na okamžik do rozpaků, ale nenechalo ji ve zmatku, na co se žena gesty ptá.
"Muž? Možná. Jednoho jsem viděla scházet dolů, když jsem šla na kopec."
Marii jako by se rozzářily oči. Sevřela květiny do ochranné náruče. Pak prsty naznačila chůzi a zaprosila.
Lucie nadzvedla obočí a znovu přešlápla. Nemohla odolat a ušklíbla se. Nejistota ji opustila. "Vy ho chcete najít?"
Přikývnutí.
"Tedy, Marie, vy se nezdáte, ale máte podivný kukuč. Myslela jsem, že jste počestná žena a na muže ani nemyslíte, když jste…"
Marie mávla dlaní a naznačila, že kváká blbosti. Nebo ji už nebavilo poslouchat tohle neustále zmiňování její čistoty.
"Prostě chcete poznat toho muže, co vám dal květiny? A co od toho očekáváte?"
Socha se na dlouho zamyslela, jak to říct. Lucie protočila oči. Bude lepší, když se jí bude ptát jen tak, aby mohla socha odpovědět pouze ano, nebo ne. Marie se pak nakonec široce usmála a přiložila si dva červené tulipány k tvářím. Možná kdyby se mohla začervenat, bylo by to snazší, ale Lucie pochopila.
"Dobrá, pomůžu vám ho najít, ale nevím, jestli se bude chtít… seznámit se sochou."
Marie horlivě přikývla, jako by věděla, že ano. Její pohled se změnil, skoro až na nezbedný, jako by byla malá školačka s plánem, se kterým by rodiče nesouhlasili. Květiny nepouštěla z náruče. Nadzvedla hlavu a s nemizejícím úsměvem se vydala po Luciině boku z kopce za mužem, co ji probudil. Lucie si ji prohlédla a nadzvedla koutek úst.
"Ještě mi řekněte, že to byl Josef…"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 agrenej agrenej | E-mail | Web | 9. srpna 2014 v 11:47 | Reagovat

:-D :-D :-D Tak to bych nečekal. :-D Tu oživlou sochu ještě třeba ano, ale ten důvod, proč obživla je sakra dobrý! :-D

2 Siwa Siwa | Web | 9. srpna 2014 v 15:40 | Reagovat

[1]: Uf. Jsem ráda, že se příběh líbí. :-D

3 Kiwitorie Krtková Kiwitorie Krtková | Web | 9. srpna 2014 v 23:29 | Reagovat

O můj bože tak dobej a nečekanej zvrat okolnosí! To  je prostě bomba! Moc se to povedlo! Fakt je to krásný, dokce jsem i uronila pár slz ale od smíchu... :-D  :-D  :-D

5 Tea Tea | E-mail | Web | 12. srpna 2014 v 17:59 | Reagovat

bohužel jsem to trochu špatně a jinak pochopila, ale tak, když už jsem to napsala :)

6 Siwa Siwa | Web | 12. srpna 2014 v 20:57 | Reagovat

[3]: Jsem ráda, že se ti to líbí. :-)

[5]: No, když už, tak už. :-D Sice jsem rozhodně neplánovala, že by po mé poslední větě ještě cokoliv následovalo, ale aspoň se ti zvědavci, které zajímá, jak to bylo dál, u tebe dozví, jak to pokračovalo. :-)

7 Amia Amia | Web | 15. srpna 2014 v 11:51 | Reagovat

No ne. Tak to je super :-D

8 Kadet Kadet | E-mail | 23. srpna 2014 v 16:40 | Reagovat

To je parádní :D. To by do Maruš jeden neřekl :D

9 Siwa Siwa | Web | 23. srpna 2014 v 18:18 | Reagovat

[7]:, [8]: Děkuju. :-) Jsem ráda, že se dokončení líbí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama