Nemůžu spát

20. listopadu 2014 v 4:01 | Siwa |  Slovo za slovem 2014
Už párkrát jsem prohlásila, že trpím nespavostí, ale po malém hypochondřím průzkumu jsem zjistila, že to není tak horké. Nespavost zažívá každý a jen to, že mi trvá přes půl hodiny, než usnu, ještě není nespavost, která by se měla víc řešit. Sem tam se mi nechce spát vůbec, a co že jsem noc předtím spala polovinu doporučené doby? Prostě se mi nechce, nejde to. Jedna z rad mě v tuhle noční hodinu uklidnila - když to nejde, přestaňte se snažit a jděte dělat něco jiného... únava se dostaví později. Tak jsem tady.



Dělám věci do školy. Abych toho neměla moc odpoledne. Tenhle školní rok... vlastně celý tenhle rok je šílený. Nebudu se tu rozepisovat o svém psychickém stavu, snad jen to, že mi prostě není dobře. Už dlouho. Ale zlepší se to. Věřím tomu. Někdy...

Dopíšu tenhle článek, umyju si vlasy, udělám si čaj, nakreslím si návrhy do školy a budu se snažit nevzbudit sestru. A asi budu celou dobu přemýšlet, jestli se dostaví únava, nebo ne. Jestli jít spát, aspoň to tedy zkusit, na pár hodin, nebo bude lepší nespat vůbec a večer pak jít spát dřív a dospat to. Dilema.

Ale nespavost to prý není. Spát můžu, většinou. Jen sem tam se stane, že se celou noc budím. Neusínám přes den. Jedu na jakýsi mód "škola", což znamená od probuzení do ulehnutí do postele prostě... jiné myšlení - plánování, ujasňování si, co je potřeba udělat, na co musím udělat návrh, jak dlouho potřebuji na naučení se na test, v kolik se vrátím domů, není potřeba ještě něco koupit / vrátit knihy / něco někde zařídit? Teprve ulehnutí do postele tenhle mód zruší - je totiž pozdě cokoliv řešit. Naposledy si zopakuji, co je potřeba udělat zítra, hlavně ale hned po ránu, abych na něco nezapomněla, a pak už následuje jen snaha usnout.

Chvíli před psaním tohohle článku jsem si přečetla článek od blogerky Týny: Jak se stát superženou? Zatím tohle, pravda, řešit nemusím, ale po přečtení jsem si pomyslela, že já se nejspíš snažím být "superstudentkou", "superholkou"... "supersamasebou"? Je pravda, že mám spoustu nároků sama na sebe, ale spousta nároků jde hlavně zvenčí - hlavně profesoři, ale vlastně všichni lidé kolem vás - každý od vás něco chce (ať už abyste něco udělali, nějak se chovali nebo naopak nechovali, v budoucnu, v danou chvíli...) Jakmile ten jeho požadovaný vzorec porušíte, je zle. Dobrou ukázkou jsou profesoři, kteří si myslí, že máte jen jejich předmět. Či další, a to je alespoň kolem mne většina, že jakmile skončíte školu, odjedete za deset minut domů, dřepnete k počítači a až do rána sjíždíte facebook. Tak proč jste toho nenechali a neudělali ten úkol, referát, návrh? Čas se přece najde vždy.

Právě ta poslední věta je ten problém. Ne, čas se nenajde vždy. Stalo se to běžnou odpovědí, synonymem k "nechci". A je to tak často používané, že jakmile to je u někoho pravda, nikdo mu to nevěří. Aneb ty situace, kdy si vtipálek dělá tak dlouho srandu, až se ta situace opravdu jednou stane a nikdo mu nevěří, že je opravdu v nebezpečí. Ale o samotné větě: "Nemám čas," možná napíšu jindy. Už teď jsem přešla od nespavosti k tomuhle.

Ale možná je to ten problém. Možná je toho všeho prostě moc a ta superstudentka to ten třináctý rok studia už nezvládá. Proč to ti, co na ni kladou největší požadavky, nejsou schopní pochopit? Proč si člověk nemůže na škole vzít dlouhou dovolenou? Víkendy jsou tak krátké, hlavně když nejsou nijak prázdné. Teprve teď, v ty čtyři hodiny ráno, si připadám v klidu. Jako by se čas zastavil, všude je klid a jsem tu jen já. Díky "nespavosti" si můžu teď udělat čaj, sednout si do křesla, odpočívat, na nic nemyslet, klidně bych si mohla i přečíst konečně knihu... To je k nezaplacení.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kadet Kadet | E-mail | Web | 20. listopadu 2014 v 8:13 | Reagovat

Na superstudenta jsem si přestala hrát už v prváku na gymplu. Hezky jsem se zaměřila na to, co chci znát, a zbytek jsem hodila za hlavu. Koho zajímají čtyřky, I don't care.
Když není čas, je to na nic.

2 Siwa Siwa | Web | 30. prosince 2014 v 16:16 | Reagovat

[1]: Tenhle přístup si tak nějak pomalu osvojuju taky. Jen poslouchat řeči profesorů... "Přestat se tolik snažit? Ale to přece zvládnete. Je to jen půl roku. To na ty jedničky vytáhnete." Ts, právě že už asi ne. :-? Zkuste si do plné lahve lít ještě několik hodin vodu. Nejde to, co? Lahev už se neplní.
Snad to jednou budu taky brát tak "zdravě" jako ty. :-)

3 KatyRZ KatyRZ | Web | 6. února 2015 v 22:20 | Reagovat

Nejdřív jsem si říkala, že přispěju svou vzpomínkou na to, jak jsem na střední nemohla spát, jak jsem se většinu noci převalovala, usnula vždy až k ránu a pak mě bolelo vstávat. A pamatuju si, jak jsem si jednou lehla u přítele v pokoji a během okamžiku jsem byla v pánu... Ale pak mě zaujalo, jak máme stejné pocit v tom ohledu, že na nás pořád někdo klade nějaké požadavky... vždyť je to náš život ;).

4 Amia Amia | Web | 19. května 2015 v 22:34 | Reagovat

Už je to navíc dlouho, takže se tu nebudu rozepisovat. Ale chápu tě, to říct můžu a fandím ti, aby ses z toho nezbláznila.
A taky, vyvedla jsi mě z omylu. Myslela jsem, že tím problémem se spánkem, kdy nemůžeš usnout kvůli přeplnění hlavy množstvím stresu a úkolů, mají jen určití dospělí a většina vysokoškoláků :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama